Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 29

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 32

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::load() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 161

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 138

Strict Standards: Non-static method JRequest::clean() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 33

Strict Standards: Non-static method JRequest::_cleanArray() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/environment/request.php on line 463

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 35

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 38

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 39

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::load() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 161

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 138

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 46

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 47

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 50

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 53

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71

Strict Standards: Non-static method JLoader::import() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/joomla/import.php on line 54

Strict Standards: Non-static method JLoader::register() should not be called statically in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/libraries/loader.php on line 71
Křídla v barvě nebe
Hlavní Texty Povídka Křídla v barvě nebe
Křídla v barvě nebe PDF Tisk Email
Hodnocení uživatelů: / 0
NejhoršíNejlepší 
Texty - Povídka
Roman Štědronský   
Sobota, 23 Únor 2008 10:03
Seznam článků
Křídla v barvě nebe
Strana 2
Strana 3
Všechny strany

Tělo ptáka se prudce ponořilo do vody. Na hladině se stačilo sotva udělat několik kruhů a už se o kus dál vynořila nejprve hlava s rybou v zobáku, pak dlouhý krk a nakonec k tělu složená křídla. Ta se bleskově roztáhla, několikrát naplocho udeřila o hladinu, až se pták konečně odlepil od vodního živlu a vznesl se do vzduchu.

Obratně se proplétal mezi hluboce se sklánějícími větvemi stromů, které rostly při břehu a nebo přímo napůl ve vodě, aby se poté klouzavě snesl na silný pokroucený kořen, jež nad hladinou vytvářel elegantní oblouk.

Po jeho hladké modré kůži stékalo několik kapek. Začínaly studit. Máchl křídly a zbavil se jich.

Zklamaně si prohlížel rybu. Viděl, že se spletl, že je to jiný druh než očekával. Neměl chuť, na tohle kostnaté tělo neměl chuť nikdy, ale... měl hlad. Pevně ji držel v zobáku a váhal, co s ní. Nakonec zvítězil svíravý pocit v žaludku, hlasitě podporován leností a nechutí k další lovecké aktivitě.

Pomalu rybu přehazoval do pozice, v níž by ji mohl spolknout, když tu se nedaleko ozval příšerný rachot exploze. Rázová vlna ho smetla do vody. Při pádu mu rybu vyklouzla a omráčená klesala kamsi ke dnu. Bylo mu to docela jedno - jakmile se octil pod vodou, přestala pro něj existovat. Ze všech sil plaval do úkrytu ve větvích vichřicí vyvráceného stromu. Cítil, že se mu jeho silné srdce rozbušilo více, než by bylo pro ten výkon potřeba.

Není možné, aby mě našli, uvažoval, když se drápal na pozorovatelnu. Stopy jsem za sebou smazal dokonale. Bylo to moje jediná šance a využil jsem ji, jak nejlépe jsem dovedl. Přece mě nemohli najít - po půl roce!

Sledoval to místo a přál si, aby se mu to jen zdálo. Ale tichý šramot kdesi blízko ho vytrvale přesvědčoval o opaku. Nic ještě neviděl. Ve výhledu mu bránil kmen stromu a husté křoví, rozeznal však tlumené hlasy. Mužský a druhý... ženský. Který se tak podobal jejímu...

Viděl před sebou její smějící se tvář, vybavil si pohyb, jakým pohazovala vlasy, představil si to v dokonalých barvách a neskutečně plasticky. Násilně tu vizi zahnal. Bolelo to a navíc teď nebyl čas na to, aby celou událost znovu a znovu - a zbytečně - rozebíral.

„Věř mi, určitě se to povedlo. Gunny to zařídil. Nikdo se prostě nedozví, kam přesně jsme zmizeli. Rozptyl je prostě příliš velký.“

Děkoval přírodě, že jeho tělu nadělila tak vynikající sluch, a formerovi, který její práci dovedl takřka k fyzickým hranicím. Věděl, že kdyby byl člověkem, kromě všudypřítomného šumu stromů neslyšel by zhola nic. Takhle ale rozeznával každý záchvěv hlasů.

„Já vím. Nemůžu tomu nevěřit...“

„Žádný strach Alice. Vyšlo to. Jsme tady a nikdo netuší, že jsme utekli, natož že právě na tuhle bezejmennou planetu. Až to zjistí, museli by prohledat desítky planet, aby nás mohli najít. A i tak - dovedeš si představit, jak náročné musí prohledání i jen jediné být? To se prostě nemůže vyplatit ani Planetární.“

Povšiml si oné drobné chyby, které se mužský hlas dopustil. Tato planeta má jméno. Pravda, není oficiální (a tudíž asi není zachyceno v Planetárním rejstříku), ale svého času je používalo několik desítek vědců, kteří planetu studovali. A ani dnes není zapomenuto. Alespoň on sám jej používá. Dovolte, abych vám představil Modrou. Jedinou skutečnou Modrou planetu.

Hlasy se blížily. S určitým, a ne malým, napětím sledoval, koho asi spatří. Rozhovor sice jasně naznačoval, že to nebude nikdo od Planetární policie, která jediná má volný přístup na všechny planety, snad s výjimkou chirského Adolu, a žádný planetář by před nikým nemusel prchat, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.

Pak je uviděl. Muž, vytáhlý a docela sympatický, nesl na zádech obrovskou tornu a bylo poznat, že i když nevypadal na žádného střízlíka, dává mu náklad pořádně zabrat. Doprovázela ho středně vysoká černovláska, také patřičně zatížená a s dalekohledem v ruce. Oba v normálním civilním úboru. Oddechl si hned nadvakrát. Nejsou od policie, policie ho nehledá a nemá se tedy z jejich strany čeho obávat. A ta žena není Margie. Ani se ji nepodobá.

Tak co s vámi, vážení? Asi bych vás měl přivítat. Vybrali jste si opravdu dobře, protože Modrá je opravdu nádherný svět. Určitě se vám tady bude líbit. A víte vy vůbec, že jsou tady někde poblíž ještě další lidé? Ještě jsem je neobjevil, ale doufám, že se mi to co nevidět podaří. Trochu mi chybí společnost.

Nový rachot, někde na druhé straně jezera. Rychle pohlédl tím směrem a strnul. Nad vodou se objevil štíhlý stroj s nezapomenutelným barevným označením. Zelenočerný vzor Planetární policie.

Bylo jasné, že se tady neobjevil jen tak a už vůbec ne kvůli němu, přesto se neubránil iracionálnímu strachu, že si pro něj přišli a odvedou ho dosud. Rozum mu ale uvolněně říkal, že když na sebe nebude příliš upozorňovat, možná by se dalo říci záměrně upozorňovat, je v naprostém bezpečí. Vůbec nejlepší bude, když zůstane ve svém úkrytu, a počká, až bude po všem. Nebylo třeba o osudu těch dvou pochybovat.

S tichým praskotem se rozhrnulo křoví a oba skrz rákosu podobné travině obrůstající břeh hledali zdroj zvuku. Muž zaklel.

„Musíme se rozdělit,“ rozhodl. V tváři se mu odráželo zklamání smíšené se vztekem. „Utíkej tímhle směrem a já poběžím na opačnou stranu. Pokusíme se udělat větší oblouk od jezera a znovu se setkat. Každých pět minut ti zavolám. Ty sama se neozývej.“

„Martine...“ Nebyla vystrašená, spíš vypadala smutně. „Myslíš, že Gunny...“

„Na to teď není čas,“ přerušil ji rázně. „Všechno nám vyjde.“

Políbil ji. „A teď už běž.“

Během několika okamžiků mu zmizeli z očí a zanedlouho zanikly i jejich tlumené kroky.

*

Letoun policie pomalu letěl při břehu a přišel tak o příležitost ihned zachytit uprchlíky, což by se mu při vyšší letové hladině s největší pravděpodobností podařilo. Věděl, že i tak jsou všechny trumfy na straně příslušníků zákona. Všechny palubní přístroje teď pečlivě širokospektrální analýzou prohmatávají okolí a během okamžiku narazí na ostře viditelný zdroj tepla, který bude na pozadí chladné vodní plochy zářit jako to načervenalé slunce na obloze. Naštěstí rozměry tepelné skvrny ani zdaleka nebudou srovnatelné s lidskými.

Jeden ze zbraňových systémů bleskově zamířil na jeho úkryt. Vyhodnocují... Ať jen zůstanou u tradičních pásem a nezkoušejí ultrakrátkou IQ frekvenci! Normální pták obvykle nevysílá kódový signál. Proč jsem raději netrval na odstranění jemné biostruktury, která každého bez rozdílu informuje o tom, že i když tohle stvoření na to nevypadá, sídlí v něm vědomí člověka?

Loď proletěla a zaměřila se na jiný cíl. Napětí povolilo.

Netrvalo dlouho a zachytili čerstvou stopu. Poznal to místo, kde se dvojice rozdělila, a byl si jist, že palubní přístroje také.

Na břeh vystoupili tři muži. Policejní kombinézy, ochranné přilby a spousta elektroniky. Jeden z nich mávl na posádku uvnitř a člun se okamžitě vznesl a zamířil nad stromy.

Je to riziko. Stále hrozí nebezpečí, že ho odhalí. Jenže tahle návštěva je možná posledním rozptýlením, kterého se mu na této planetě dostane. Stane se divákem štvanice. Lovná zvěř má jen minimální šanci, ale má ji.

Podplaval ponořené větve a vylétl do vzduchu. Jeden z těch se otočil s napřaženou zbraní, ale hned nechal ruku klesnout a obrátil se nazpět.

Rozdělili si úkoly. Jeden zůstal na místě, aby kontroloval břeh, a druzí dva vyrazili s infrastopaři v rukou za uprchlíky. Poblíž vody je stopa jasná, ale až se ocitnou hlouběji v pralese, budou jim tyhle dokonalé přístroje na nic. Ve vlhké zapařené půdě se teplo obuví chráněného chodidla zcela ztratí. Pak se budou muset spolehnout jen na svůj zrak a dokázat, co v nich opravdu je.

Zvolil cestu, kudy vyrazila žena. Po její stopě ji poklusem následoval mladý policista, který sotva mohl opustit Akademii. Trénované tělo, automatické reakce a hlava nacpaná poznatky k prasknutí. Při pohledu na něj si vybavil, jaký byl on sám, když dokončil školu - a jakým handicapem pro něj byl nedostatek zkušeností z terénu. Nepochyboval, že tohle uniformované štěně na tom nebude o nic lépe.

Vlastně ho ani příliš nezajímalo, jestli ti dva utíkají před trestním postihem (ale co by asi museli provést, aby je strach dohnal k útěku na neobydlenou planetu?) a nebo jsou to prostě jen „šílenci“, jak by je asi většina lidí nazvala, kteří po životě v divočině touží. Na něco jsi zapomněl, doplnil se. Na kombinaci obou možností. To přece moc dobře znáš.

Logicky vzato, nejpravděpodobnější je druhá možnost. Čas od času se našli odvážlivci, kteří se nabourali do blokovaného teleportačního okruhu, dali sbohem své domovské planetě a nechali se přenést na jeden ze světů chráněných Limitačním zákonem. Tehdy stál na druhé straně barikády, byl planetář a měl svou práci moc rád.Ve většině případů to vlastně ani nebyly tvrdé represivní akce jako spíše záchranné výpravy a ti, které odváželi zpět, jim děkovali, že je z toho pekla vysvobodili. Případy, kdy se podařilo utečencům natrvalo zmizet, by se daly spočítat na prstech. A to měl ještě silné podezření, že ne všechny zdařené útěky byly skutečně úspěšné. Některé planety byly dost divoké.


Policista najednou zastavil a chňapl po vysílačce.

„Mele, našel jsem zavazadlo,“ slyšel zachrčet reproduktor. „Teda, jestli s tím báglem běžel, tak musí bejt úplně na dně. Chci říct, musel to bejt chlap, takže ty máš na starosti tu ženskou. Ne že bych ti záviděl.“

„Dík,“ zazněla stručná odpověď a pronásledoval se dal znovu do uvolněného běhu.

Slétl z větve, na níž chvíli odpočíval. Ocenil výhodu pozorování z výšky, která mu poskytovala tak výtečný přehled situace. A navíc děkoval vysoké poruchovosti vysílacího zařízení, zabudovaného přímo v helmě, které konstruktéry již před mnoha lety donutila přestěhovat ho zpět do přístroje zavěšeného u pasu.

Policejní letoun nebylo nikde vidět, i když stromy zde rostly mnohem řidčeji, než je pro tohle podnebné pásmo obvyklé. Tak se po něm podíváme.

Propletl se listovím horních pater stromů a usadil se na bleskem rozštípnutém vrcholku pralesního velikána, který o několik metrů převyšoval své okolí. Loď nebyla daleko, vznášela se nízko nad menší průrvou v jinak jednolité hradbě pralesa a po jistícím laně se právě spouštěl další policista dolů. Bylo jasné, že to není jen tak. Kruh se uzavíral.

*

Klidným letem se v obvyklých kruzích pomalu přibližoval k místu, kde chtěl opět vniknout mezi stromy. Nebyl sám, kdo létal nad těmito místy. Nejvíce křiku a hvízdotu mělo na svědomí hejno holubům podobných ptáků, jejichž jemné pestře zbarvené peří vrhalo na slunci stovku odlesků; vysoko nad nimi se vznášel pár zavalitých pštrosů, tedy vypadali by jako pštrosy, nebýt těch dlouhých a nepatřičně širokých křídel. Bylo zde ještě několik dalších druhů, jejichž určením se ale již nezdržoval. Hlavně že mu poskytovaly přirozené krytí.

Když nalezl pronásledovaného muže, bylo už po všem. Ležel na břiše, s tváří přitisknutou k zemi a za zády spoutanýma rukama, a přerývavě dýchal. Jinak se ale nehýbal, ležel klidně a rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by se chtěl a vůbec mohl pokusit o útěk. Jeho polapení se však podle potrhaného a špinavého oblečení na straně jedné a zablácených kombinéz na straně druhé neobešlo bez boje.

Přemožitelé stáli nad ním. Jeden ho zajišťoval zbraní a druhý (opět tak mladá tvář - nejsou dva nováčci na jednu akci trochu moc?) si narovnával přilbu a informoval pilota o úspěšném průběhu akce. Usmíval se, zatímco jeho starší kolega s chladným zaujetím sledoval zadrženého muže.

Najedou mu přišlo líto, že se to odehrálo tak rychle, že nestihl být při tom, a hlavou se mu mihl šílený nápad, že by mohl tomu muži pomoci. Zneklidnilo ho, že ho vůbec mohl něco takového napadnout. Proč by to dělal? Vždyť to přece není jeho věc. Je pouhým pozorovatelem, bavícím se divákem. A konečně - jak asi, v tomhle těle?

Skuliny, kudy seshora pronikaly paprsky světla, zakrylo něco velkého.

„Ještě pár metrů na západ,“ dirigoval člun policista a srovnával napůl tušený obrys lodi se střelku na hodinkách. „Dobrý. Začni spouštět lano.“

Co je mu do nějakých úplně cizích lidí? Nic. Když se rozhodli, počítali s rizikem, že se to nepodaří. Je mi líto, že se naplnila zrovna tahle alternativa, ale to je všechno, co pro ně mohu udělat. Ani o pocit navíc. Žádný soucit. O ten nikdo nestojí. Nebudou první.

Až bude muž připoután do speciálního postroje a naviják ho vytáhne do člunu, bude na nějakou akci pozdě. Jako kdyby ho uzavřeli do nedobytné pokladny. Přesná dávka uspávacího prostředku a bude moci celou hodinu snít o tom, jaké by to bylo, kdyby se vyvarovali té určitě jen nepatrné chyby v plánu.

Velmi jasně si vybavil rutinní procedury, které zadržený po návratu (kam vlastně? Vypadá jako docela obyčejné pozemšťan, ale kdo dnes pozná, nestrávil-li celý život někde pod kopulí na Karmii?) podstoupí a potáhnou se s ním po celé roky jako mírně traumatizující vzpomínka. Kromě vlastního soudního řízení se mu dá najevo, že si ho nyní pohlídají a nedají mu příležitost ani pomyslet, že by si to mohl zopakovat. A jistě, výkon některých povolání mu bude ze zákona zakázán. Cha, například služba u Planetární policie.

„Co tam s tím nahoře děláte?“ Mladý strážce zákona začal být trochu nervózní. Všiml si, že často neklidně pohlíží někam dál do pralesa. „Ta holka může být mnohem nebezpečnější než ten hrdina, kterého jsme dostali. Pět let tréninku reflexních bojových umění u nejtvrdšího instruktora na Marsu. A Mel je sám. Tak s tím honem rychle něco proveďte, ať mu už můžeme jít na pomoc!“

Co ho žene? Starost o parťáka asi ne. Spíš tak dobrodružství. Nechce u ničeho chybět.

Znenadání ho zalila vlna porozumění s tím mladíkem. On vlastně jeho pocity dobře znal,stačilo jen sáhnout hlouběji do paměti. Jakoby cítil to napětí, které se prodralo napovrch, navzdory silné slupce vydřených návyků. Vzrušení z první akce, nebo jedné z prvních, z toho, že je na vzdálené cizokrajné planetě, aby konečně začal dělat povolání, na které se tak dlouho připravoval, a zároveň strach, nakolik se zhostí svého úkolu úspěšně. A k tomu vědomí, že musí oba pocity překonat, zatlačit zpět do koutů, odkud se vynořily, a zachovat si jasnou mysl, schopnou rychlých a správných rozhodnutí. Tohle všechno moc dobře znal.

Jenže tohle si planetář prožije ještě mnohokrát, i když ne tak silně. Podobně intenzivní pocity ho budou provázet třeba i několik let, než mu každý pohyb a myšlenkový pochod přejdou do krve a služba se stane pouze tím, čím ve skutečnosti je - prací. Na rozdíl od muže s náramky na rukou a hlavou poraženecky položenou v bahně, na rozdíl od jeho dívky, kteří jsou zbaveni práva na štěstí jednou provždy. Jestliže by si někdo zasluhoval porozumění, pak jsou to oni.

Do zorného pole se mu vkomíhal jakýsi silný had. Už už chtěl s křikem odlétnout, když si uvědomil, že je to jen keramické lano. Snáší se pro svou první oběť.

Kdyby byla možnost, jak by mohl spoutanému pomoci, udělal by to. Nehledě na riziko, že prozradí svůj neobvyklý úkryt a následnou deportaci na nějakou civilizovanou planetu. Mít své staré lidské tělo, nebylo by to příliš těžké. Vynořil by se z tamtoho křoví a odzbrojil policistu, který by stál zády k němu. Dříve, než by ho automatika stačila upozornit na zvýšené tepelné pozadí. Dokonalé využití momentu překvapení. Dotykové omráčení a současně paralyzační střela na mladíka sledujícího spouštění lana. Ale co může udělat jako pták? Zatít do nich své malé drápky vyrůstající na přední hraně křídel? Vyklovat jim oči? Při prvním náletu mě sundají paralyzátorem-

Že ho to nenapadlo dřív! Vždyť je to tak snadné!

Neslyšně vzlétl do větví brovoníku. Zobákem opatrně utrhl měkký červený plod a pevně jej chytil drápky levého křídla. Druhý plod umístil napravo. Nebýt toho, že něco podobného celé měsíce dělal s ulovenými rybami, určitě by to nezvládl. Poslední plod zůstal v zobáku. Když se odrazil od větve a roztáhl křídla k plachtění, připadal si jako dobře vyzbrojený bombardér.

Jeden z policistů pomohl spoutanému vstát a druhý zatím rozepínal postroj.

Otočka. A nyní je čas otevřít pumovnice.

Červený plod velikosti jahody padl policistům k nohám. Špatně, špatně! Starší z nich pohlédl vzhůru. Jeho hledí byl zdvižené. Než se mu druhý brovo, právě opustivší zobák, rozprskl po obličeji, stačil jen přivřít oči.

Slétl o něco níž, aby mohl přesněji zamířit.

Zasažený planetář ztuhl v křeči a hroutil se na zem. Správně. Vzhledem k velikosti... na dobrých šest hodin vyřazen.

Poslední plod zůstal nabodnut na drápku. Musí pro nový!

Dříve než dosedl na větev, uviděl, že nový útok je již zbytečný. Nováček se klečíc v bahně pokusil staršímu kolegovi setřít červenou tekutinu z obličeje, ale udělal jednu závažnou chybu - použil k tomu nechráněnou dlaň. V posledním pokus vzepřít se paralyzující síle brova se napůl vtyčil, ale potom ztuhlý klesl nazpět.


Zkušenosti, to je to, co jim chybí. Není to poprvé, co na Modrou vstoupil nepovolaný člověk. A on tu před těmi lety byl.

Pamatoval si na tu výpravu dobře. Jak by ne, když to byl jeden z největších neúspěchů Planetární policie, který se kdy za jeho života udál. Vystopovali průnik desetičlenné skupiny z venušanského Eosu až sem na Modrou, na tu nejpřívětivější z planet, které kdy člověk poznal. Stanuli na půdě světa, který se tak podobal Zemi v dobách jejího největšího rozkvětu, že samotní vědci, kteří ji studovali, měli podezření, že bůh existuje a právě na nich zkouší svůj nejapný žert.

Byla to ta nejnemožnější ukázka konvergentního vývoje dvou planet, na nichž se samostatně rozvinul život, jakou si jen bylo možné představit. Samozřejmě i tak byly rozdíly biochemického a genetického rázu značné, ale když jste na ně zapomněli, ocitli jste se rázem na Zemi, jak asi před desítkami miliónu let mohla vypadat.

A v tomhle geologicky poklidném ráji bez člověku bezprostředně nebezpečných tvorů jim beze stopy zmizelo deset lidí. Přirozená reakce veřejnosti byla, že policisté jsou prostě beznadějí packalové. A když pak ven prosákla informace, že dva z nich se z vlastní zvědavosti nechali atakovat nervově paralytickou šťávou tamního ovoce, satirické pořady i lidoví vypravěči vtipů měli o téma k popukání postaráno.

Jenže chybami se člověk učí. Dnes tu starou zkušenost využil ve svůj prospěch.

Setřásl probodnuté grovo z křídla. Vystříklo z něj několik kapek husté červené šťávy a pomalu stékaly po jeho azurově modré kůži. Přijal to s naprostým klidem, protože moc dobře věděl, že na jeho metabolismus látka vůbec nepůsobí. Některá zdejší zvířata se těmi plody dokonce živí.

Skryt za hustě obrostlými větvemi pohlédl dolů. S uspokojením shledal, že muž právě dokončil prohlídku nehybně ležících těl. Odebrané zbraně zahodil někam do křoví, kde s mlasknutím zapadly do bahna, a vlastní vysílačkou navázal spojení. Neztrácí čas.

„Tady Martin,“ řekl tiše a bylo slyšet, že se mu hlas mírně chvěje. Strachem z odposlechu to rozhodně nebylo - neutrinové spojení nelze odposlouchávat.

Ano, vždyť na ženu dočista zapomněl! Někde dál v lese pokračuje honička - jestli již také neskončila. Každopádně, když už se zapojil do hry, měl by svou roli dohrát až do konce.

„Proč ses neozýval?“ odpověděla vyčítavě. „Už jsem se tomu poldovi chtěla vzdát. Nakonec to dopadlo tak, že mě překvapil ze zadu a... teď tady leží a ani nedutá. Měls potíže?“

Tentokrát ho ten hlas zasáhl naplno. Vlastně se tomu nebránil. Byl zpět v Thorokenu, mířil na ni služební zbraní a křičel obviňující slova. Řval, jako by ten hluk mohl zmírnit zklamání a vztek, které cítil.

„Proč jsi to udělala, mrcho?! Nedělej, že nevíš, o čem je řeč! Oni mi to totiž řekli!“

Kamarádi ho upozornili, že na něj přišlo udání. Prý se chystá uprchnout na nějakou planetu chráněnou Limitačním zákonem. Autorem tohoto tvrzení je jeho snoubenka Margie Ralová.

„Vždyť jsme se chystali odejít spolu! Proč jsi to potom ohlásila? Proč?“

Mával jí zbraní před nosem. Vytřeštěně ji sledovala, neschopná vydat ze sebe ani hlásku. Když mu přes rudý opar v mozku došlo, co dělá, odhodil revolver na pohovku a začal s ní surově třást.

„Chtěli jsme začít žít někde jinde a jinak. A ty- ty to celé zničíš! Já to nechápu“ Margie!“

Odtáhla se od něj. Nikdy v jejích očích neviděl tolik nespoutané energie.

„Tys to chtěl! Já ne! Ty jsi snil o tom, že začneš žít někde jako domorodec, a považoval jsi za samozřejmé, že to chci i já! Ale nikdy ses mě přímo nezeptal. Nikdy! A já nechci. Rozumíš? Chci žít s tebou, ale tady. Jenom tady. A ty bys odešel beze mě, kdyby tě někdo nezastavil!“

Možná ještě něco křičela, ale to už vůbec nevnímal, protože v tom okamžiku jeho mozek vypnul. Cítil krev deroucí se do hlavy, ten obrovský tlak, který hrozil, že se mu hlava co nevidět rozletí. Ztratil spojení se zemí a před sebou viděl jen jakousi rozmazanou šmouhu. Myšlenka, že on, vždy dokonale se ovládající, nad sebou ztratil kontrolu, se poděšeně skrčila kamsi do podvědomí.

Byla to urážka celého jeho já, jeho nadějí a snů, jeho světa i jeho štěstí. Hladila adrenalinu prudce stoupla a pohltila ho. Neslepo uhodil.

V tom okamžiku se mlha rozestoupila a on viděl, jak Margie ztěžka dopadla na nízký stůl. Rozhodila ruce a zůstala na něm ležet s očima hledícíma do stropu. Slabě sípěla a z rozbitých úst jí začal vytékat pramínek krve.

V němém zděšení na ní zíral. Celý se roztřásl. Nekonečně pomalým pohybem zdvihl telefonní přístroj a stiskl kombinaci tísňového volání rychlé zdravotnické pomoci. Pak ještě chvíli stál, až se ještě v šoku definitivně rozhodl, že se vydá na cestu podle první varianty. Nikdo ho nestihne zadržet. Uteče jim. V tom okamžiku si ale ještě neuvědomoval, že před jedním člověkem nemůže utéct nikdy.

Tak se to tehdy odehrálo a tak si to v hlavě přehrával stokrát poté. Stokrát přijal tu mučivou scénu, aby našel nějaký doklad, sebemenší, nepatrný, že vlastně jednal v právu, ač afektovaně; stokrát nad sebou musel vynést jediný, nevyhnutelný rozsudek - vinen. Krutý osten bolesti se mu zabodl do srdce vždy, když si položil otázku, jestli Margie jeho útok přežila a nebo ne. Těžce se bránil pomyšlení, že možná je... vrahem.

Po celých pět měsíců vlastně nemyslel na nic jiného. Byla to, jak s masochistickým zadostiučiněním konstatoval, dokonalá deprivace. Neměl daleko k tomu, aby se zbláznil...

Když se konečně navrátil do reality, Martin právě končil hovor. Klouzavým letem mu prolétl nad hlavou jako náhodně vyplašený pták a zmizel mezi větvemi. I ten kratičký moment, kdy se ocitnul ve výhodné pozici, mu stačil na to, aby odečetl údaje ze směrového displeje. S nimi už najít tu ženu nebude žádný problém.

Pilot policejního člunu trhl hlavou. Přeletěl mu totiž přímo před nosem. Nedá se říci schválně, ale rád, to ano. Byl zvědav na jeho reakci. Leká se, protože dole se podezřele dlouho nic neděje. Už mu měli dávno dát pokyn, aby zadrženého vytáhl, ale bůhvíproč se tak ještě nestalo.

Ovšem ze všeho nejvíce ho znepokojuje, že se vlastně nemůže s nikým spojit. A to začíná vypadat zatraceně vážně. Letoun opustit nesmí a jen tak odletět, aniž by zjistil, co se stalo, zase nedokáže. Pravděpodobně se poradí s tím, který hlídá u břehu jezera. Společně už na nějaké řešení přijdou.

Později, až budou události rekonstruovat, jim vysvitne ta shoda okolností. Ti modří ptáci byli všude. U jezera, tam kde jsme vystoupili na břeh, ano, jeden mi zrovna letěl nad hlavou, když na mě z toho stromu spadla ta bobule, jasně, další podle záznamu letěl přesně tím směrem, kde Jacka složila a potom nemožně svázala ta ženská. A nebo že by to byl pořád jeden a ten samý? Ale jděte, vždyť je to jen pták. A nebo není? Tak porovnejte jeho infrasnímek se snímkem jiného exempláře téhož druhu z vědecké databanky.. Pročpak mozková partie tak svítí a jak je možné, že zasahuje do tělní dutiny? Není to náhodou vynikající neuroplastová imitace původní tkáně? A který z těch, kteří zmizeli, měl přístup k tak vyspělé chirurgické mašině?

Otázky budou zodpovězeny a i když pro to nebude existovat jediný přímý důkaz, budou vědět. Kandidátem bude pouze jedno jméno. Jeho jméno.

A možná jim to dojde, ještě než odletí a navrátí se s posilami. Potom se ho pokusí dostat hned. Jestli se to stane, pak nezaleze pod spolehlivou ochranu pralesa, ale dá jim šanci. Ne však dříve, než si bude jist, že tahle prchající dvojice, do jejíž osudu zasáhl, nebude v bezpečí. To bude jen o pár kilometrů dál, kde stromy jsou obřího vzrůstu a šero v nízkých patrech husté. Ne dříve.

Všiml si, že ho ta představa mile potěšila. Poprvé po dlouhé době se zcela uvolnil a kdyby mohl, určitě by se usmál.

(1999)

 
 

Nejčtenější


Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_mostread/helper.php on line 79

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_mostread/helper.php on line 79

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_mostread/helper.php on line 79

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_mostread/helper.php on line 79

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_mostread/helper.php on line 79

Anketa

Je fotografie umění?
 

Náhodný obrázek

Uživatelé

Máme hostů: 71 připojeno

Statistika


Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_stats/helper.php on line 77

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_stats/helper.php on line 83

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_stats/helper.php on line 89

Warning: Creating default object from empty value in /home/stedronsky.cz/stedronsky.cz/modules/mod_stats/helper.php on line 106
Členové : 3
Obsah : 94
Odkazy : 4
Počet zobrazení článků : 377299

Přihlášení